Akce Zeppelin

Emil Hruška 

Historie jako napínavý příběh. A to historie velmi "mladá", taková, kterou mnozí ještě dobře pamatují. Konec války a pár let po druhé světové válce, to je časové ohraničení, které propojuje jednotlivé příběhy. Příběhy osobností, které na kratší či delší dobu ovlivnily osudy českého národa a jeho vztahy k německým sousedům. Publicistickým způsobem dávají nahlédnout do zákulisí událostí - nejen těm, kteří válku nezažili. O jména jako Henlein, Frank, Vlasov či Oberländer je stále neutuchající zájem. Množství jedinečných autentických materiálů a schopnost poutavě vyprávět činí z této knihy skutečný bestseller, zejména v době, kdy očití svědkové události téměř vymřeli...

Maloobchodní cena knihy: 88 Kč

Nakupte v našem e-shopu:

Veřejnost

Jedna kapitola jako ochutnávka... 

Smrt Konrada Henleina

Za pár dnů mu bude sedmačtyřicet.
Ještě nějakou dobu se může cítit jako vůdce sudetských Němců.
Ještě pár dnů bude oficiálně gauleiterem, vedoucím sudetské župy. Je to funkce, která završila jeho strmý a krátký vzestup ve třicátých letech, ale která zároveň znamenala jeho pozvolný propad do bezvýznamnosti a zapomnění...
Je čtvrtek 19. dubna 1945 pozdě večer. Konrad Henlein přijel v doprovodu svého přítele a spolupracovníka Georga Wollnera (kdysi šéfa NSDAP v Plzni) tajně do Aše. Naposled navštívil město, které sehrálo v jeho životě tak významnou roli. Pobyl zde však jen několik hodin. Zastavil se u tchána - při řeči s ním ani nezakrýval nervozitu (Američané ante portas!), krátce jednal také s okresním vedoucím NSDAP. Následujícího dne, dne Hitlerových narozenin, kdy Aš byla obsazena armádou USA, Henlein opět pracoval. V loveckém zámečku v Kladské u Mariánských Lázní se konalo zasedání okresních vedoucích NSDAP sudetské župy a členů župního vedení. Téma bylo jediné: jak se zachránit. Vojenská a politická bezvýchodnost situace, ve které se ocitl zbytek Třetí říše, byla přesto zdrojem různých optimistických plánů a vizí včetně naprostých fantasmagorií. Henlein i tehdy pamatoval také na rodinu. Využil svého pobytu na Mariánskolázeňsku a navštívil manželku a děti, dlící na statku Manský dvůr (Lehnhof) u Dolního Žandova. Ještě je vše v pořádku, mohl si tehdy myslet...
V prvních květnových dnech pětačtyřicátého roku byla na župním vedení v Liberci vzrušená a pro dnešního člověka obtížně pochopitelná nálada. Klopýtavé a vlastně již jen symbolické fungování správních i partajních orgánů stále více paralyzoval blížící se konec války. Těžko říci, co v té době více ovlivňovalo jednání politiků, vyšších úředníků a důstojníků - zda prostý pud sebezáchovy nebo myšlenka přetrvávající "vyšší odpovědnosti", fikce kontinuity úřadu a funkce, či naivní, nereálné posuzování vzniklé situace.
Podle svědectví Henleinova pobočníka a osobního ochránce SS-Hauptsturmführera Hugo Umanna mělo dojít 5. května 1945 k setkání Henleina s K. H. Frankem, a to na polovině cesty mezi Libercem a Prahou. Henlein a Frank se prý chtěli společně pokusit o navázání spojení s americkou armádou, aby Američany přiměli k úplnému obsazení Čech (včetně tehdejších Sudet). Uvedeného dne vyjel Henlein k hranici protektorátu, doprovázen Umannem a SA-Gruppenführerem F. Mayem. Čekali však marně. Frank už měl v Praze jiné starosti.
V sídle župního vedení v Liberci probíhaly další hektické porady. Padl závěr: je třeba učinit pokus jednat s Američany samostatně! Dnem tohoto rozhodnutí byl s největší pravděpodobností 6. květen, den Henleinových narozenin. Umann uvádí ve svých vzpomínkách právě toto datum, ale dopis, kterým Henlein předává plnou moc vládnímu prezidentu Vogelerovi, je datován 7. května 1945. Vzhledem k časovému rozvrhu následujících událostí však přichází v úvahu jako den rozhodnutí a zároveň Henleinova odjezdu z Liberce 6. květen - dopis Vogelerovi byl tedy s největší pravděpodobností antedatován.
Takže: píše se neděle 6. května 1945. Henleinovi zbývají tři dny a pár hodin života. Skončila porada, v jejímž závěru se jej kdosi zeptal, co hodlá dělat, skončí-li jeho mise nezdarem. Henlein prý tehdy doslova řekl: "Mám-­li být zastřelen, tak nechť to udělají ti druzí. Já si rozhodně vlastní rukou na život nesáhnu." Koneckonců odporovalo by to všemu, co v posledních týdnech a měsících hlásal, aby povzbudil bojovou náladu mezi sudetskými Němci. Koncem března, když hovořil s válečným zpravodajem Erhardem Eckertem o "aktuálních problémech sudetské župy", Henlein uvedl, že pro nacionálně socialistické Sudety neexistuje vzdání se bez boje. "Cizina našla pro sudetské Němce v minulých dnech příznačnou větu: jsou houževnatí jako kočka, která z kostelní věže dopadne na všechny čtyři", chlubil se Henlein.
Sudetský gauleiter se chystá na cestu. Již ví, že jeho statek Manský dvůr byl obsazen Američany a že manželku s dětmi zatím nepotkaly větší problémy. V sedmnáct hodin Henlein opustil Liberec a vyrazil západním směrem. Jeho doprovod tvořili řidič, pobočník Umann a dva vládní úředníci - dr. Hübner a dr. Bayerl, kteří měli působit jako tlumočníci.
Cesta byla obtížná. Kolony ustupujících vojsk, tisíce uprchlíků, překážky, dohadování. Henlein měl příslib od jakéhosi německého generála, že mu zajistí spojení s Američany. Bylo již 7. května, když Henlein a spol. dojeli do blízkosti Chebu. Zde se dozvěděli, že hledaný generál má být v Karlových Varech. Otočili. A ve Varech měli kupodivu štěstí - generál byl na světě! Dostali od něj radu, aby jeli do Lokte a ptali se tam po americkém velitelství. Henlein byl opatrný: do Lokte pojede nejprve dr. Hübner s pobočníkem Umannem, aby dojednali s Američany místo a čas setkání na vyšší úrovni. Oba emisaři tento úkol splnili a vrátili se zpět do Karlových Varů. Henleinovo další rozhodnutí znělo takto: dr. Hübner a řidič odjedou do Liberce, zbytek výpravy stráví noc v Karlových Varech a ráno se odebere k jednání do Lokte. Tak se také stalo.
Ráno 8. května 1945 vyrazili. Umann řídil, Henlein a dr. Bayerl seděli vzadu. Na voze byla připevněna bílá vlajka. Nad Loktem narazili na americké hlídky. Jeden z důstojníků byl o jejich příjezdu informován. Vyzval Henleina, aby přesedl do jeho auta a pak s ním odjel dolů do města. Po několika hodinách čekání tam byli odvezeni také dr. Bayerl a Umann. V Lokti se opět setkali se svým pánem, který rozhodně nevypadal na to, že by jeho mise měla úspěch. Vyslancům z Liberce bylo také jasně naznačeno, že se mohou pokládat za obyčejné zajatce... Následoval jejich převoz do Chebu. Malá kolona se skládala ze tří džípů - v prvním seděl dr. Bayerl střežený ozbrojeným vojákem, v druhém autě byli Henlein s Umannem, a to rovněž pod dohledem, a osádku třetího vozu tvořilo několik ozbrojených Američanů.
Do Chebu se dostali pozdě v noci. Henlein se zde dozvěděl trpký fakt, který si do té doby odmítal připustit - totiž že pro Američany je bezvýznamnou figurou a že nikdo z vyšších velitelů s ním jednat nebude. Pak byli Henlein a Umann dopraveni do zajateckého tábora nacházejícího se u tehdejší továrny Premier a zde odděleně vyslechnuti. Následujícího dne, tedy 9. května, byli oba odvezeni nákladním vozem do Plzně. Nedaleko Dolního Žandova míjeli ve vzdálenosti několika stovek metrů Manský dvůr, na kterém ještě v té době pobývaly jejich manželky s dětmi. (Emmy Henleinové zde dělala společnost Umannova žena Gerta.)
Pokud jde o přiblížení hlavních průvodních okolností posledních hodin Henleinova života, není důvod nevěřit svědectví pobočníka Umanna, byť ani to není bez mezer a nepřesností. "Česká verze" konce Konrada Henleina v Plzni je od tohoto svědectví značně odlišná a shoduje se s ním vlastně jen v konstatování, že se jednalo o sebevraždu. V doposud jediné české životopisné knize o Henleinovi (Kariéra učitele tělocviku, autoři S. Biman a J. Malíř) například stojí: "Někdy kolem půlnoci, po převozu do provizorního zajateckého tábora, se Konrad Henlein definitivně rozhodl, že přece jen půjde stejnou cestou jako jeho pán (Hitler - pozn. aut.) a spáchá sebevraždu. Po přísné osobní prohlídce mu zůstal pouze jediný předmět, jímž mohl svůj záměr uskutečnit - brýle. V šeru místnosti je nepozorovaně rozbil, pak si střepinami skla přeřezal žíly na obou zápěstích a ráno mezi pátou a šestou hodinou zemřel..."
A pobočník Umann říká: "V kasárnách, jejichž spodní část s přilehlými budovami obklopovala výcvikový prostor, jsme našli vchod. Byli jsme provedeni mezi dvěma vedlejšími budovami a nakonec jsme se ocitli na malé louce, obehnané ostnatým drátem... Kolem půlnoci uspořádali Američané slavnostní ohňostroj. Hudba, hluk, křik a zmatek pronikaly až k nám. Vítězové slavili po svém hodinu vynuceného klidu zbraní. Neřekli jsme ani slovo... Byla tma, zima, měli jsme hlad. Konrad si lehl a já jsem si myslel, že chce spát. Odešel jsem proto a hledal jsem si také místo v jednom klidném koutě. Za ranního šera 10. května mě probudil hluk... Slyšel jsem někoho říkat, že kdosi si podřezal tepny. Šel jsem na místo, kde jsem zanechal Konrada. Místo bylo prázdné, viděl jsem jen velkou krvavou skvrnu. Dozvěděl jsem se, že Konrad si prořízl obě tepny břitvou. Měli jsme totiž u sebe toaletní potřeby, které jsme si mohli vzít do tábora. Konrada prý ještě dýchajícího odnesli na strážnici a odtud pak převezli do nemocnice. Z rozhovoru mezi německým lékařem a americkým důstojníkem jsem se dozvěděl, že v nemocnici se pokusili Konrada zachránit... Požádal jsem, abych jej mohl navštívit. Má prosba však byla zamítnuta. Co se stalo dále s Konradem Henleinem, nemohu již říci. V polovině května 1945 ohlásili Češi jeho sebevraždu..."
Existují tedy různé verze Henleinova dobrovolného(?) odchodu ze života. Lze také uvést další názory a legendy dodnes kolující mezi lidmi: Henlein byl ubit při výslechu, Henlein byl zastřelen, Henlein spáchal sebevraždu pomocí žiletky, kterou ukrýval ve své botě. Lze namítnout: jde vesměs o nepodstatné detaily. Ale lze také odvětit: není právě rozpor v těchto věcech příznakem toho, že vše mohlo být jinak? Jinými slovy - lze dejme tomu přijmout tvrzení, že Henlein zemřel v důsledku vykrvácení, způsobeného přeřezáním tepen na zápěstích. Ale muselo to být nutně sebevražda? Tato možná provokativní otázka přece může být vznesena, má-li alespoň trochu opodstatněnosti. A skrývá se za ní nejen Henleinovo prohlášení, sebevraždu odmítající. Je zde výskyt břitvy u zajatce, podrobeného několika osobním prohlídkám. Je zde nelogický Umannův noční odchod od jeho pána, kterého jinak vždy střežil s nezměrnou oddaností. Je zde tvrdošíjné opakování legendy o rozbitých brýlích. Je zde otázka, zda bylo možné ve tmě nad ránem odhalit, že jeden ze stovek zajatců si pod dekou přeřezal tepny...
Ačkoliv byl Konrad Henlein jednou z ústředních osobností českoněmeckých vztahů, ale i evropské politiky druhé poloviny třicátých let, český tisk reagoval na jeho smrt opožděně a s podivuhodným nezájmem. Plzeňský list Nový den přinesl až 23. června 1945(!) rozmazanou fotografii muže ležícího v rakvi doprovázenou článkem "Tak skončil Henlein". Mimo jiné v něm stálo: "Našim čtenářům je známo, že ve vazbě v Plzni skončil hned v prvních revolučních dnech sebevraždou vůdce našich nacistických Němců K. Henlein. Podřezal si zbaběle žíly na rukou sklíčky ze svých brýlí, aby se nemusil odpovídati za své zločiny na českém národě. V tomto stavu ho také zachycuje naše dnešní fotografie..." Další články o Henleinovi, spíše senzacechtivé než věcné, vycházely až do září 1945 (viz například "Luxusní byt vraha K. Henleina" - Svobodný směr z 8. června 1945 či "Po stopách Henleinových" z Nového dne 1. července 1945).
Dne 12. května 1945 byl Konrad Henlein pohřben na ústředním plzeňském hřbitově. Jeho pozůstatky našly své místo v jednom z hrobů v té části hřbitova, kam byli ukládáni lidé - Češi i Němci - zahynuvší v Plzni na samém konci války. Henleina pohřbili pod registračním číslem 2380 do hrobu č. 454-57 v oddělení č. 77. Společně s ním sdílejí tento hrob ještě další zemřelí - Čech jmenující se Půlka, dítě toho jména a pak kdosi "neznámý". Hřbitovní oddělení č. 77 bylo později na povrchu zarovnáno, redukováno a opatřeno jediným symbolickým dřevěným křížem. Ten byl na podzim 1997 nahrazen masivním křížem kamenným a celé oddělení bylo nákladně upraveno Německým spolkem péče o válečné hroby.
Pojednání o konci Konrada Henleina budiž ukončeno jednou, možno říci osudovou souvislostí.
Muž, kterého Henlein marně očekával na hranici protektorátu pět dnů před svou smrtí, se stejně jako on objevil v Plzni 9. května. Američané přivezli K. H. Franka z Rokycan a vyslýchali jej ve vile č. 72 v Zahradní ulici. Zde také Frank strávil noc na 10. května. Zatímco Henlein toho dne zemřel, jeho někdejší spolubojovník i sok odjížděl v americkém voze do Wiesbadenu. V tomto městě se s ním 28. května 1945 setkal dr. Bohuslav Ečer, proslulý český lovec válečných zločinců.
- Franku, víte, že váš přítel Henlein měl štěstí? Unikl trestu!, řekl dr. Ečer Frankovi při prvním výslechu.
- Jak? zeptal se Frank.
- Podřezal si žíly.
- Pěkné štěstí, poznamenal bývalý karlovarský knihkupec. Jeho čekala šibenice na Pankráci.

Dodatky po padesáti letech:
Emmy Henleinová přežila svého manžela o půl století. Dne 15. září 1995 informoval týdeník Sudetendeutsche Zeitung (Sudetoněmecké noviny), že Emmy Henleinová zemřela 28. července toho roku v Bad Homburgu. Autor poměrně rozsáhlého článku, věnovaného spíše Henleinovi než jeho ženě, mimo jiné napsal: "Její osud se změnil, když koncem května 1945 přišli Češi z vnitrozemí do Žandova u Chebu a vykázali ji ze statku. Brzy nato byla, jako matka pěti dětí, vsazena jako rukojmí do vězení. Se svou dcerou Gudrun prošla několika tábory, byla mimo jiné v Třemošné u Plzně a naposledy v pověstném vězení Praha-Pankrác. První měsíce pro ni byly velmi těžké - hlad, nepředstavitelné bezpráví v každou dobu, k tomu neustálé šikanování... Přesto, protože neodmítala plnění mimořádně nedůstojných činností, sjednala si respekt u svých mučitelů. Počátkem roku 1948 byla propuštěna do Německa, kde se podrobila zneucťujícímu denacifikačnímu procesu."

Zpráva z tisku:
Téměř bezděky vyřčená a do té doby málo známá informace o čestných občanech města Karlovy Vary, kterými jsou Adolf Hitler a Konrád Henlein, zapůsobila jako blesk z čistého nebe. Vedení města a zastupitelé mají teď jediný cíl: co nejdříve zbavit fašistické pohlaváry prestižního ocenění a zabránit vlně kritiky a hrozbě ztráty dobré pověsti.
Mladá fronta dnes, 16. prosince 1997